deset (t - 16)

pořád ti to přijde nereálný. třídíš věci, jako by to byla hra, prohrabuješ se minulostí, jako by nebyla tvoje. 

devět

věci, co by ti mohly ubližovat, vytěsňuješ na okraj mysli. občas tě zarazí, jak strašně jednoduchý tohle je.

osm

ještě nevíš, co bude. ale budeš to vědět brzo, a něco to změní. je to chvílema lákavý, a chvílema úplně děsivý. všechno co necháváš, ustavičně, za sebou, všechny zrnka písku, který sebere vítr. ještěs ani nezažil vykořeněnost a už ti dejchá na paty. 

sedm

dívat se na starý fotky z jinejch dob, tváře dávno mrtvejch; vědět, jak dopadla jejich válka, jejich životy, jejich naděje. minulost je někdy podivně živá. 

šest

jsi někde, kam se dost možná nevrátíš. vnímáš, jak je důležitý kde jsi, ale zároveň kdy. a přemýšlíš, jaký by to bylo žít tak daleko od lidí a civilizace. na zimu se zvyknout dá, ale nevidět půl roku slunce? hory jsou z ledu a tvoje srdce asi taky. 

pět

nevěřit, že jsi tam kde jsi. ledovej vítr a sníh, opakovanej pohled na mapu a polohu. je to k neuvěření, kam až se člověk může vypravit. a občas z toho jako vzduch z balónku uniká smysl. na chvíli, než ráno zase stojíš čelem k horám. 

čtyři

den předtím se pilo víno, možná pojedeš pryč. prohlížíš si kamarády, jako bys je měl vidět naposled, i když to tak není; směješ se a je ti dobře. a ráno vstáváš dřív než by se ti chtělo, a je to jen vzpomínka. co když opravdu odjedeš?